Pohořelický ”tábor" měl naproti tomu civilní správu a jediné omezení spočívalo v respektování vnitřního táborového řádu, za jehož porušení následovalo výlučně napomenutí provinilce, jiný donucovací prostředek vedení tábora neuplatňovalo. Různě rozmístěné objekty střežila Československá armáda podle vlastního služebního předpisu o strážní službě. Mezi ní a správou tábora nebyl vztah podřízenosti a nadřízenosti. Pouze ve výjimečných případech, např. při větším přesunu Němců do vesnic nebo do Brna, si vyžadovala vojenské zajištění nebo policejní asistenci. Stráž národní bezpečnosti přicházela do tábora pouze výjimečně, např. za účelem identifikace mrtvých, ostatní řešila v součinnosti s úředníky táborové správy. Ze všech těchto a dalších odlišností bylo by vhodnější považovat tábor podle jeho účelu za nouzové ubytovací zařízení. Pojem ”tábor" nemůžeme zcela eliminovat a má také některé přednosti, je krátký a umožňuje rychlejší prostorovou i sdělovací orientaci, neměl by být ovšem desinterpretován jeho skutečný obsah. Ubytovací tábor v Pohořelicích se značně zkonsolidoval ke dni 4. června 1945.

Podle výkazu o vydávané stravě žilo v něm 5 889 osob, což byla stále ještě neúnosná koncentrace lidí, přesahující dvojnásobně původní obyvatele. Ve snaze co nejdřív ulehčit přetíženému městu hledala táborová správa nové ubytovací objekty, a to logicky mezi nemovitostmi ve vlastnictví Moravskoslezské země. V noci z 5. na 6. červen 1945 navštívili přednosta zdravotního referátu ZNV MUDr. A. Rozmarič, účetní ředitel František Pořízek, major V. Pistorius a vrchní účetní tajemník Karel Slíž bývalý Ustav pro mladistvé provinilce v Mikulově na vrchu Mušlově. Budovy našli prázdné. Rudá armáda je nedlouho předtím opustila, veškerý inventář byl na místě a statek náležející k ústavu byl částečně obdělán. Po drobných technických opravách a po zajištění většího množství kuchyňského nádobí a ložního prádla mohl někdejší ústav přijmout nové obyvatele. Budovy náležely justiční správě, v jejím zastoupení je převzal do prozatímní péče JUDr. Šimáček, správce okresního soudu v Mikulově.

Přizpůsobením objektů na ubytovnu vysídlených brněnských Němců byl pověřen Karel Slíž. Podařilo se mu to během dvou dnů, takže už 8. června bylo na Mušlově evidováno 1 175 Němců převedených z Pohořelic. Správcem ubytovacího zařízení, které neslo úřední název Zemský národní výbor v Brně – správa tábora na Mušlově, zůstal po celou dobu Karel Slíž z Brna. To ovšem v běžném neúředním styku nevylučovalo používání improvizovaných názvů, jako např. Správa tábora přestěhovaných Němců na Mušlově. Takovým způsobem došlo k ustanovení pohořelického tábora za tzv. hlavní tábor a Mušlová za jeho pobočku. Podobně jako kolem Pohořelic dislokovala správa na Mušlově menší skupiny Němců do okolních vesnic: Dolních Dunajovic, Perné, Bavor, Pavlova, Novosedel, Nového Přerova, Věstonic, Mušova a také do města Mikulova. Za rozhraní mezi hlavním táborem a ubytovnou na Mušlově byl považován tok řeky Dyje, pouze Mušov se z tohoto pravidla poněkud vymykal, protože už ležel zčásti za řekou.

Přechod prvních obyvatel na Mušlov je patrný i ze schodku v tabulce obyvatel hlavního tábora, jejichž počet 8.6.1945 poklesl o l 338 osob, tj. o 1 175 přestěhovaných do pobočky, a 163 dalších, o nichž nic bližšího nevíme. Ve dnech 9.–11. června přišlo na Mušlov dalších 655 Němců. Další přesuny zbrzdila instrukce přednosty kanceláře ZNV dr. Nesňala z 11. června, v níž požadoval po správě tábora, aby objekty urychleně připravila pro příjem českých repatriantů z Vídně. Poté přišlo z Pohořelic už pouze 77 osob. Do 25. června 1945 bylo na Mušlov převedeno celkem 1 907 brněnských Němců.

V Pohořelicích došlo k dalšímu pronikavému snížení stavu ve dnech 13. a 14. června. Staniční kniha NBS nás informuje, že zvláštní hlídka měla 13. června ”dohled při odsunu německých příslušníků do přilehlých obcí. Do kterých obcí a kolik lidí bylo přemístěno, zápis neuvádí. Vezmeme–li v úvahu pokles počtu stravovaných mezi 12. a 13. červnem (snížení o 682 osob) a přibližně tři desítky mrtvých, mohlo být odsunuto kolem 650 Němců.

Dne 14. června byl vypraven zvláštní transport asi 2 000 osob zpět do Brna. Staniční kniha k tomu pouze podotýká, že zvláštní hlídka asistovala při odsunu internovaných osob. Z rozdílu počtu stravovaných můžeme usuzovat na přemístění asi l 850 lidí. V té době měla stanice NBS i s posilou necelé tři desítky příslušníků, takže její účast na akci byla pouze kontrolní, záštitou vlastního přesunu byla armáda. Městský velitel v Brně plk. Václav Hladúvka žádal vyslání posily od 6. dělostřeleckého pluku do prostoru Cvrčovice Smolin, protože část vojáků majora Pistoriuse během 14. června přejde do Modříc a Želešic. Jejich poslání na trase Pohořelice–Modřice je zřejmé.

Po předchozích zkušenostech bylo možné předpokládat, že návrat necelých dvou tisíc Němců nevyvolá mimořádný ohlas. Skutečnost byla úplně opačná. Jakmile se zprávy o jejich návratu roznesly městem, vypukla nová vlna protiněmeckých protestů. Okresní komisařství NB v Brně–Komárově 15. června referovalo o tom slovy: ”Návrat většího počtu Němců do Brna dne 14. 6. 1945 způsobil nové odsuzování pomalého a benevolentního řešeni německé otázky." V ulicích se objevily nápisy s hesly: ”Proč se vrací Němci zpět? Kdo jim to dovolil, nechceme je zde! Chceme republiku bez Němců!" Okresní komisařství Brno–město v situační zprávě z 15. 6. hlásilo: ”... jest nepříznivě posuzováno vracení se z Brna již evakuovaných Němců. V následující relaci upozorňovalo na rozšířené obavy, že ”zdravotní poměry v Brně mohou být ohroženy osobami přicházejícími z Pohořelic."

Veřejné roztrpčení nad návratem odsunutých Němců vyvádělo Brňany do ulic. Shlukovali se před městskými i zemskými úřady a neskrývaně dávali najevo svou nespokojenost s dosavadním postupem vůči německému obyvatelstvu. Vznášeli nové požadavky na urychlené soustředění Němců a zabránění jejich volného pohybu po městě. Rozjitřená německá otázka hrozila reminiscencí 30. května a vyvoláním dalších demonstrativních projevů. Napjaté ovzduší v česko–německých vztazích panovalo přes celé léto a úplně nepolevilo ani po zprávách o jednání Postupimské konference a následujících opatřeních. Svědčí o tom situační zpráva bezpečnosti: ”Obyvatelstvo zdejšího správního obvodu přijalo s uspokojením zprávy o výsledku Konference tří v Postupimi, zejména pokud jde o schválení transferu Němců a Maďarů z území ČSR. Zastavení této akce za účelem pro vedení příslušných zjištění mezinárodní kontrolní komisí vzbuzuje však určité pochybnosti, aby snad celá otázka vysídlení Němců a Maďarů nebyla nakonec vyřešena pouhou výměnou jejich s českým, resp. slovenským obyvatelstvem z vnitrozemí. Postavení Němců v Brně bylo skutečně svízelné, nevyplývalo však pouze z jejich národní příslušnosti k hlavním agresivním silám druhé světové války. Svou neobyčejnou arogantnosti vůči všemu českému, svým zpupným počínáním v postavení politicky i sociálně nadřazené společenské kategorie a posléze v důsledku téměř totální fašizace přičinili se všemožné o to, aby žádná forma poválečného soužití nebyla reálná. Bylo tak zcela nepochopitelné, proč utlačená, ponížená a k vyhlazení předurčená česká národnost nechtěla s nimi nadále žít v jednom domě?

V návaznosti na brzkou likvidaci tábora byla 19. června převezena větší skupina brněnských německých občanů do starobince v Hrušovanech nad Jevišovkou. Úbytek stravovaných je rovněž vykázán mezi 19. a 20. červnem a činí 260 osob. Není zřejmé, jestli do tohoto čísla jsou zahrnuti zemřelí, či nikoliv. Poté následovaly další odsunuté skupiny, některé s určením do Nemocnice Milosrdných sester sv. Hedviky v Břežanech, okr. Znojmo. Šlo vesměs o osoby, jejichž zdravotní stav vyžadoval stálou pečovatelskou službu. V Břežanech byl zdravotní službou pověřen MUDr. Josef Hýsek, někdejší primář valtické nemocnice.

Souběžně se snižováním stavu obyvatel tábora došlo k omezování táborové správy. Většina úředníků odešla zpět na svá služební místa v Brně a v Pohořelicích zůstala jen malá skupina pověřených likvidátorů. Dnem 23. června byl uvolněn rovněž vedoucí táborové kuchyně Václav Lidmila a vyzván, aby se hlásil na svém původním pracovišti v Zemské porodnici. Závěrečnou likvidaci nouzového ubytování nařídil MUDr. A. Rozmarič 4. července. To už ve městě žilo jen 80 Němců z Brna, z toho v improvizované nemocnici 58 a zbývající v soukromých bytech a domech. Likvidační skupina oznámila písemně 7. července zánik tábora vojenské jednotce dočasně působící v Pohořelicích: ”Tábor německých běženců, nacházející se v barákách u Pohořelic, byl dnešním dnem vyprázdněn, čímž jeho hlídání se stalo bezpředmětným. O tom vám podáváme zprávu se žádostí, aby další stráže nebyly stavěny." Připojeno razítko v podobě zkratky T.N.B., podepsán Pank. Stejného dne obdrželo sdělení o likvidaci tábora velitelství NBS. Vlastní barákový tábor převzal tankový oddíl čs. armády, movitý inventář, především nádobí, slamníky a lůžkoviny byl rozdělen mezi armádu, starobinec v Břežanech, ubytovnu na Mušlově a část byla vrácena do zemského skladiště v Brně. Věci, které zůstaly po ubytovaných, byly dány k dispozici jejich soukmenovcúm. Tím historie nouzového ubytovacího tábora pro Němce po 37 dnech skončila. Nějakou dobu zůstávalo ve městě ještě několik desítek osob v péči MěNV, jejich počet k 18. červenci poklesl na pouhých dvacet osob v soukromí.